Traces of almost the last generation?

2000 opuštených vesnic evidovala španělská Galicie v roce 2018, další tisícovka má jen jednoho obyvatele a další tisícovka celé dva. Tato statistika o vylidňování venkova zní hrozivě. Je třeba však přiznat, že mnohé z těchto vesnic nikdy nebyly ničím větším, než shlukem pár domů obývaných převážně jednou rodinou jako jsou osady Krištofíkovci či Tižincovci na slovenských horách. To však nic nemění na neutěšeném stavu galicijského venkova, kam evropskou unií sponzorované pruhy zánovního asfaltu přivádí jen minimum návštěvníků. Ty vítá jen štěkot přestárlých psů, kteří tu zůstali sami bez pánečků na pospas svému osudu a za kus občasného žvance mají hlídat domy, které z nostalgie nikdo nechce prodat, i kdyby se nakrásně kupec objevil (raději pyšně ukážeme vnukům ruinu, v níž děda vyrůstal, než by ji obýval někdo jiný). Štěkot psů a otravně pravidelné vrčení lopat všudypřítomných větrných elektráren jsou jedinými zvuky doprovázejícími vizuálně jedinečný obraz postupného rozpadu lidských výtvorů a jejich neodvratného návratu do lůna přírody.

Když se návštěvníkovi poštěstí a na některé z posledních obyvatel narazí, dostane se mu po pochopitelné chvilce nedůvěry velmi otevřeného a vřelého přijetí. Série se měla původně jmenovat Stopy poslední generace, ale po rozhovorech s Titem, Leonisou, Pepem, Olgou a ostatními, přibyl v názvu i otazník. Neb tato krajina dává přes neustálý déšť, nebo možná právě díky němu, neuvěřitelný klid a vyrovnanost a věřím, že se sem lidé budou vracet stejně, jako to po 36 letech ve Venezuele udělal José, nebo je to sem přitáhne z města, jako se to stalo Carmen.